Milionářem i sportovcem snadno a hned!

"Změním se! Začnu sportovat! Začnu dodržovat pitný režim! Budu jíst zdravě! Začnu se líp učit! Stanu se milonářem!" - nezdá se Vám to povědomé?

Problém neúspěchu odhalen!

a) Výmluvy: "Nemá cenu sportovat, protože mám astma/dělá mi to špatně/stejně nezhubnu." "Nemám čas jíst zdravě a připravovat si jídlo." "Nemám čas chodit pravidelně do fitka." "Milionářem se nikdy nestanu, protože spoustu jiných lidí dělá to samé co já, takže nemám šanci se v té konkurenci vypracovat nahoru." Kdo chce, vždy si najde důvody, proč to nejde, proč on nemůže a proč nikdy nebude mít, a proto se na to raději vy*ere hned na začátku místo toho, aby to alespoň zkusil. Vždyť ne nadarmo se říká, že pokud věříte něčemu, co chcete dokázat, tak máte polovinu hotovu.

b) Prokrastinace: "Začnu jíst méně tuku, pizzy a sladkého.... ale až po Vánocích, Velikonocích, prázdninách, zkouškovém." "Začnu sportovat/běhat/jezdit na kole... ale až nebude taková zima, až nebude takové vedro, až si najdu parťáka na společné akce, až po Vánocích." "Začnu se učit... ale až po seriálu/po tom co si zajdu ven/až po pivu." "Začnu se věnovat tomu, co mě baví a budu v tom dobrý... ale až budu mít víc času/víc peněz." Prokrastinace je svině, to ví nejen studenti. Důležité věci odkládáme na vedlejší kolej, že se k nim určitě brzy vrátíme a pak zjistíme, že houby.

Takže hlavní problém? - Že nikdy nezačnete!

Pokud chceme něčeho dosáhnout a nesedět furt doma na prdeli, škrábat se na pupku a přemýšlet, co by bylo kdyby... Musíme sebrat svoje koule, které se nám během toho nic nedělání zakutálely někde pod ten gauč a jít si za svým snem. Usian Bolt se nestal sprinterem ze dne na den, Bill Gates nenašel Microsoft ležet na zemi, Krainová ani Kuchařová taky denně nevysedávaly v Mekáči. Je třeba občas zatnout zuby a nepovolit, pokud si máme jít za svými sny. Taky jsem měla velké plány se svým blogem a statisícovou návštěvností a kde jsem teď? Se*u na to jak na placatý kámen. Chtěla jsem mít perfektně vycvičeného psa, který bude vyhrávat mistrovství a kde jsme skončili? Na cvičák jsem se odhodlala až po roce a půl a můj chlupáč je nevychovaný zmetek :D Jedinný sport, který mě bavil jsem přestala dělat dřív, než jsem začala, protože mám astma, protože to neudýchám a protože se ztrapňuju a nejede mi to. Kecy!

Teď hned!

Takže přestaňte se ohánět tolik oblíbeným proč, co by kdyby, až by, a začněte si plnit své sny ještě dnes ;) Nikdy není správná doba kdy začít, takže to odstartujte hned. Možná nikdy nebudete mít miliony, nikdy nestanete na módní mola a nebudou o Vás seriály a dokumenty v televizi, to však není důvod proč ne a hlavně Vy to nemůžete vědět. Pořád čteme o úspěšných lidech a třeba se jednou dočteme i o sobě ;) Tenhle článek je první vlaštovka mého strašáka a prokrastinace, takže se loučím a jdu trénovat psa, vyrazit na brusle a pak si dám salát a žádné až zítra!

Za všechno (ne)můžou rodiče

Lež č. 1: Všichni rodiče mají dobrý vkus      
      Znáte ten pocit, je vám 11 let možná víc, doba puberty přichází a vy máte čím dál tím větší sklony vzdorovat rodičům. Ty chvíle, kdy vás vaše matka obleče do „zaručeně skvělého a stylového oblečení, které je teď v módě“ a vy pak stojíte na hřišti v křiklavě růžových teniskách a na sobě oranžovou šusťákovku a hrozně se divíte, že na vás civí celé sídliště. Když se opovážíte pak doma říct, že potřebujete nové kalhoty nebo boty, tak je vám samozřejmě vyčteno, že máte přece skvělou zánovní soupravu po sestřenici z osmého kolena a přece se to nevyhodí. Pak člověk raději zůstal doma, protože svoji dávku exhibicionismu si vyčerpal hned napoprvé.

Lež č. 2: S pravdou nejdál dojdeš
      Takové ty situace, kdy se čistě náhodou něco rozbije a určitě nevíte, jak se to mohlo stát (ironie). „Nikolo, okamžitě pojď sem.“ Jakmile mě někdo osloví mým jménem a ne jeho zdrobnělinou vím, že je zle a je nějaký průser. Pomalu se doloudám a svým nevinným: „Noo?“ dám jasně najevo, že vůbec nevím vo co gou. Samozřejmě jako většinu děcek mě rodiče prokouknou a snaží se ze mě pravdu vypáčit všelijakými způsoby. Ovšem věta: „Já se nebudu zlobit, když se přiznáš, neboj se.“ Je největší lež. Ve chvíli, kdy připustíte, že by to i mohla být vaše vina, přiletí vám jedna ani nevíte, ze které strany a ještě vás čeká sáhodlouhý proslov o tom, jak jste všechny zklamali a že rodiče jsou lidé, kterým můžete věřit, že jste zklamali jejich důvěru atd. Oukej, tu baňu jsem dostala za lhaní, že jo, ale kdybych se přiznala už na začátku, tak si stejně vyslechnu proslov, jak všechno ničím, takže ve výsledku to vyjde na stejno. Pamatuji si, jak moje sestra někdy v 6. Třídě dostala poznámku, že nedonesla dodělaného ptáka z papíru (ve výtvarce dělala celá třída ptáky z papíru a kdo to nestihl, musel to dodělat doma a donést do školy). Sestra se v té době hádala doma s našima, že toho ptáka určitě dodělala a že byl ve škole na parapetu a že ji musel tím oknem uletět. Nakonec ji to mamka uvěřila a celá nažhavená chtěla volat druhý den do školy. No a mě jako rozenému detektivovi to nedalo a jen tak jsem se koukla k ní do pokoje, kde jsem onen umělecký výtvor našla schovaný. Asi přiletěl ze školy k nám (pauza pro smích). Sestra byla za svoji lež málem ukřižována, no nedivím se, představa, že volám učitelce a vyprávím ji takovou blbost, pěkný trapas. No každopádně lhát se nemá a už vůbec ne rodičům, i když si to za tu pravdu třeba pěkně slízneme. 

Lež č. 3: A žili šťastně až do smrti.
      Všichni jsme tak zblblí pohádkami, kdy Popelce nasadí princ střevíc, kráska vysvobodí své zvíře z kletby a šípkovou Růženku probudí polibek z pravé lásky. Pak potkáme někoho, do koho se šíleně zabouchneme a myslíme si, jak to bude až do smrti a na konci zazvoní zvonec a pohádky bude konec. Pak přijde bolestné zklamání a my jsme vzteklí na celý svět, že vůbec nic není tak růžové, jako jsme si malovali. Přijde další láska a my zase jak pitomci nasadíme růžové brýle a necháme se vést do propasti, která nám akorát tak zpřeláme hnáty a propíchne srdce (obrazně řečeno). Nechápeme čím to, že naši rodiče, prarodiče a praprarodiče spolu dokážou žít desítky let a stále se milovat a mi si nedokážeme to štěstí udržet ani na těch pár měsíců. Možná je to tím, že chceme experimentovat a zkoušet naše city, poznat co nejvíce lidí a až potkáme toho pravého, vědět, že jsme si zažili své a být konečně šťastní. Nebo je možná jednodušší nechat toho druhého jít svou vlastní cestou, než se pokusit to všechno spravit a slepit, protože v dnešní době je pro mnoho lidí těžké přiznat si svou chybu, omluvit se a prosit o odpuštění toho druhého. A tak celý život hledáme svého prince na bílém koni, zamilováváme se a necháváme si lámat srdce na tisíckrát, dokud nepotkáme člověka, který nemusí mít ani koně a ani nemusí být princ, ale my budeme vědět, že je ten pravý. Takže nedejte na pohádky a žijte svůj vlastní příběh, který bude originál.

Na*rat na techniku!

      “Pojď, dáme půlku.” “Vezmeme to zkratkou, bude to rychlejší.” “Ten pes nekouše.” Takové a spousty dalších vět denně ovlivňují náš život. Vždycky má někdo supr čupr nápad, který my jako ovce následujeme a ve výsledku nám dojde, že to tak super není a v zádech máme nasraného pitbula.
      Takže, když mi někdo nejmenovaný doporučil tumblr namísto blogu (edit: z tumblr přecházím na blogspot :D), řekla jsem si “oukej, jdu do toho, bude to fajn” (teď jen denodenně poslouchám, jaký jsem idiot a že jsem zmagořila, protože si tu píšu ty svoje nesmysly), no nicméně po založení tumblr (nyní blogspot) měl někdo znovu nejmenovaný další skvělý nápad. “Pojď, založ si google analytics, aspoň uvidíš, jakou má tvůj blog sledovanost.” Nikoho nezajímaly moje argumenty, že to píšu ze zábavy a ne pro sledovanost, že počet mých followerů je asi takový jako počet nezkorumpovaných politiků (rozumněj 0). Takže jsem byla donucena založit si svůj první gmail a v pořadí Xtý email na jiné doméně. Dále jsem se dozvěděla, že mé datum narození je 21.12.2012 (děkuji Dominiku, je to 4.12.1991 pro příště).
      Dobře, mám gmail a co dál? Přihlášení do aplikace google analytics proběhlo bez problému, avšak potíže přišly ve chvíli, kdy se nějaká hatlamtilka (zřejmě html kód) má zkopírovat, kdesi sem do tumblr a že prý pak tam budou skákat číselka, grafy a země jednotlivých návštěvníků.
      Už jsem se viděla, jak tu rozjedu detektivní kancelář a budu vědět, kolik hodin denně spíte a že si beze mě ani zadek neutřete. Jenomže kód je v jedné záložce, tumblr je v záložce druhé a ne a ne se to nějak spojit a fungovat a tak tu sedím a vztekám se, protože někdo nejmenovaný nemá čas mi to vysvětlit a nastavit a já mám zase velké kulové s přehazovačkou namísto google analytics. A to jsem si myslela, jaký jsem ajťák, když si dokážu stáhnout torrenty nebo cracknout hru. Achjo zase se mnou vydrbala technika a blbé nápady ostatních. A aby tu nebyla jen snůška emáčskýho kňourání, tak mi dneska konečně přišel můj vánoční dárek pro Kofáče a zápočet mám splněn, takže přece jen není tak špatně ;) Adios amigos :)

Pozn: Článek někdy z prosince

Kofi recenzuje BOX4PET!

      Měsíční předplatné časopisu je už dávno OUT, protože teď frčí předplatné krabic s vychytávkami. Já sama vím, že existuje X druhů zásilek pro ženy, ale posledním rokem si přijdou na své i naši mazlíčci. Jedná se o krabici, kterou když si předplatíte, tak Vám jednou měsíčně (podle toho, kolik si jich předplatíte) přijde balíček s překvapením. Svého balíku se dočkal i Kofi.

 (Kofi dostal za úkol se radovat ze zavřené krabice)

      Čekala jsem nějakou pidi mini krabičku, ale to co mi bylo doručeno bylo pěkně velké i Kofi valil oči co, že se to na něj zase chystá. Krabice byla polepena nálepkou s logem BOX4PET, aby každý věděl o co jde. 

      Uvnitř balení mě uvítal příjemný vzkaz, že zásilka je určená opravdu pro pejska jménem Kofi. (I když tam bylo napsáno "překvapení pro Kofi", ale my už jsme si zvykli, že každý si myslí, že Kofi je holka a ne kluk)

       V krabici jsem našla vzorky krmiva Applaws a to rovnou dva. Můj vzorek je určen pro dospělá velká plemena. Značku Applaws již máme vyzkoušenou a mohu vřele doporučit. Granule obsahují 75% kuřecího masa a zeleniny a Kofimu náramně chutnají a to je co říct, protože on sice sežere vše, ale pokud je něco nižší kvality, tak nad tím ohrnuje nos. Krmivo je zcela bez obilovin! konzervantů, dochucovadel a barviv, navíc je přirozeně hypoalergenní a pro psy velice chutné.
      Jako další jsem v krabici objevila značku Fitmin a konkrétně vzorek Train and play (výcviková pochoutka s DHA pro podporu učení). Značku Fitmin, Kofi už taky zná a je jejím fanouškem. S výcvikovým pochoutkami se u Fitminu setkávám poprvé a jsem velmi zvědavá, jak na něj zareaguje a hlavně co s ním udělá ta podpora učení, kterou granulky slibují.

(Applaws Adult Large Breed - Chicken, Fitmin for Life - Train and play)

      Kuřecí pařáty udělají Kofimu velkou radost, protože jedno z jeho několika jmen je i Kofi ničitel, tak aspoň na chvíli zaměstnám touto pochoutkou jeho neúnavné žvýkací svaly. A co nezvládnou pařáty, hravě dodělá dárek navíc, kterým je pro říjnovou edici dentální mix. V sáčku najdete kostičku a dvě tyčinky, které psa zabaví, unaví a hlavně kousáním a ohlodáváním si pejsci čistí zuby, protože tyto pamlsky omezují tvorbu zubního kamene.
      Konzervy má Kofi tuze rád, ale dostává je jen výjimečně, takže mu Marp zvedne náladu o 100%. Sama jsem chtěla tuto značku vyzkoušet, jelikož je na českém trhu poměrně krátce. Konzerva slibuje buvolí maso a minerály, takže se perfektně hodí i pro alergiky.

      Můj zrzek je venkovní pes, se šamponem moc kamarád není a koupat se musel, jen když si zahrál na čuníka a vyválel se v něčem ne příliš voňavém, tudíž další produkty vyzkoušíme nejspíše až v létě, protože  na koupání venku je už zima. Nicméně dalším balíčkem byly čistící pasta a šampon od značky Groomer´s goop. Jméno značky mi nic neříká, protože Kofáč není výstavní plemeno a o kosmetiku pro psy se tím pádem příliš nezabývám. Každopádně se těším až všechno otestuji na Kofim a aspoň na jeden den bude mít srst, jako výstavní jorkšír.

       A poslední věci, ze kterých bude mít Kofáč největší, jsou pochopitelně hračky. Jedná se o novinku od firmy Babeko - EKO hračka ve tvaru kosti a pozor! vevnitř je i pískátko. Bohužel Kofáč většinu věcí okamžitě zlikviduje, pokud to není opravdu pevná guma nebo železo... i když ani tím si nejsem tak jistá. Takže kostičku dostane jen za slušné chování pod dozorem.
      Druhou hračkou v balení byl bavlněný míček, který Kofi zabavil ihned po rozbalení a už se chystal na cupování, jelikož bavlněné hračky miluje, ono se to totiž tak dobře trhá.

      Krabice dále obsahovala letáky od sponzorů, časopis Svět psů (z toho mám radost zase já, muhehehe) a leták firmy BOX4PET, kde popisuje jednotlivé vzorky a také udává jejich cenu.

      Závěrem chci říct, že jsem před pár měsíci obdržela i balíček od firmy Psí zásilka. Avšak s BOX4PET se to nedá srovnávat, protože Psí zásilka je oproti tomuhle zatím v plenkách. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost vyzkoušet více firem a poznat ty, které za těch pár stovek kaček opravdu stojí (ale tohle srovnání si nechám na někdy jindy).

       Takže týme BOX4PET za mě palec nahoru a Kofáč zvedá všechny čtyři packy a vzkazuje: "Jen tak
 dál."

web: www.box4pet.cz

(Uražený Kofi, že se musí fotit místo zkoumání zásilky)

(A už jde krást hračky)

(Kofi vzkazuje, že granule Applaws drží perfektně na čumáku)

Kdo je u nás vůdce smečky...

      Za peníze si prý lásku nekoupíš, ale zkuste si pořídit psa. Jasně za nějaké ty tisíce si můžeme koupit společnici/společníka na jednu noc a s příplatkem můžou člověku oblízat i obličej a ruce, ale ti psi to dělají zadarmo a ještě z toho mají radost. Jo teď to vyznělo dosti úchylně (ne opravdu nepatřím mezi fanoušky vlhkých a olízaných rukou či obličeje).

Můj pes je zároveň i můj vlastní pán a vychovatel!!!:  
1) Kdykoli já jdu vpravo, tak on jde vlevo a tím se mi snaží ukázat, že levá strana je určitě lepší a bezpečnější, takže na jedné straně vodítka je alfa samec a na druhé straně si jen tak mimochodem plandám já a lítám sem a tam jako nudle v bandasce.  

2) Nejhorší hřích je, když si dovolím přijít domů později než jde on spát. V té chvíli musí jeho veličenstvo pes vylézt z boudy, přerušit svůj královský spánek a skočit na podnapilou paničku div, že ji neporazí. Mé centrum rovnováhy, které je v opojném stavu, se tak musí vyrovnat s dalšími 25 kilogramy, které mi přistanou na hrudi. Než se dostanu do bezpečí mého pokoje, je mé oblečení poseté miliony pacek, jakoby mě znásilňoval bernardýn. Ovšem nejhorší je ten jeho vyčítavý pohled:”Víš, kolik je hodin? Naposledy jdeš tak pozdě to ti říkám.” A pak naštvaně odkráčí do boudy.  

3) Mé božstvo pes, musí všem ukázat, jak moc mě miluje… nejlépe totálně špinavé v MHD. Konečně s funěním doběhnu tramvaj, cvaknu lístek a sednu (čemuž předchází zamotání se do vodítka během cvakání lístku a slalom mezi cestujícími, které musí očichat, kdyby náhodou měl někdo bombu nebo v lepším případě něco k snědku). Skvělé období ta zima, tramvaje plné černé roztáté břečky, boty mokré a pes zablácený až za ušima. V té skvělé chvíli se rozhodne, že mi projeví přede všemi svou lásku a že si to nenechá na doma. Celou vahou na mě skočí, takže mám komplet černé kalhoty a pokrývají mě mokré fleky, jako bych to nestihla na malou. Lidé kolem si na nás ukazují a myslí si, jak je to roztomilé a já mám v hlavě jen to, kdo to má sakra zase prát? Děkuji ti pse. Lekci o lásce máme pro tentokrát za sebou.

4) Můj pes mě učí stolování. Nejlepší způsob je, všechno kolem sebe rozházet, špagety mít až za ušima a k jídlu je cokoli v jakémkoli skupenství a tvaru. Učí mě, že nejlepší dobroty jsou staré chleby a nebo výkaly jakéhokoli zvířete. Chuťovka. Z této výuky mám zatím nesplněno.

      Nicméně i přes jeho tvrdou výchovu si myslím, že jsem skvělý žák a společně jsme skvělý tým, protože někdy mu zase vyprávím já něco užitečného a nebo naopak úplnou blbost a nesmysl a on se na mě podívá tím pohledem pravícím:”Můj bože, ty máš pravdu! Nikdy jsem na nic takového nepomyslel.” A máme hned jasno.

Výraz č. 27 - "Můj Bože ty máš pravdu, nikdy mě nic takového nenapadlo!"

A na závěr pár pravidel:
- pes nesmí do domu
- připustíme, že pes smí do domu, ale pouze do některých místností
- pes smí do všech místností, ale nesmí na gauč
- pes smí na starý gauč, ale v žádném případě nesmí na novou pohovku
- dobře, pes smí na všechny pohovky a gauče, ale nesmí do postele
- pes smí do postele, ale jenom je-li pozván
- pes může tedy spát v posteli, ale nesmí pod peřinu
- pes může být i pod peřinou, ale jenom pokud mu to pán dovolí
- pes může spát pod peřinou kdykoliv
- člověk musí požádat psa o souhlas chce-li s ním spát pod peřinou


A jak to máte doma Vy?

Murphyho zákony v praxi

      Nikdy neříkejte, že něco nejde, protože pak přijde nějaký blb, co neví, že nejde a udělá to. Tohle přesně platí i pro rčení: Nikdy neříkej, že nemůže být hůř.
      Znáte to, chčije a chčije a Vy si říkáte, že ono už to horší být nemůže. Ale omyl, v lepším případě se rozprší ještě víc a začnou metat blesky, v tom horším přijdou potopy a v tom nejhorším případě Vám to zatopí barák, kde voda v životě nebyla.
      Takže, když si pes rozřezal nohu, myslela jsem, že to zvládneme v pohodě. Jenomže pak přišlo každodenní převazování tlapky a nadávání, že si ten malý idiot přes noc přehryzal obvazy a zlikvidoval speciální botičky. Pak jsem myslela, že hůř být nemůže.
      Omyl. Z banální angíny (kterou trpím minimálně 4x ročně – děkuji, ti imunito v hajzlu), se vyklubalo podezření na mononukleózu, takže jsem si poležela nějaký ten den v nemocnici (tímto děkuji mému muži, že mě nenechal pojít hlady a donesl mi něco normálního, namísto tvrdých vek). Pak jsem myslela, že teď už do prdele musí být líp.
      Jenomže pak přišlo zkouškové, já díky nemoci přesouvala termíny, takže jsem si nějakou tu zkoušku zopakovala a nejtěžší paradoxně zápočet si zopakuji příští rok (jo ráda pracuji pod tlakem, to jsou pak výsledky).
      Říkám si, že teď si k sakru užiju prázdniny a vydělám nějakou tu kačku na prázdniny. Já vím, je to nečekané, ale opět se mi všechno co mohlo vymamlasilo. Takže první týden prázdnin jsem strávila od rána do večera na veterině, jelikož z banálního zánětu žaludku a střev mého psa se po pár dnech vyklubal šelest na srdci, zápal plic, zánět močových cest plus nekonečné horečky. Takže po sérii odběrů krve, moči a rentgenech, kdy se jeho stav neustále horšil a mě bylo řečeno, že se z toho můj roční blázen nevyhrabe, jsme jej odvezli na kliniku, kde jej naštěstí dali dohromady. A já pro tentokrát držela hubu a neřekla si to svoje: „Horší už to být nemůže.“ A ono se to vyplatilo, protože pes je zdravý (musím zaklepat) a já v rámci možností taky (nějaká bolest v krku po nanuku a monstrózní otoky po bodnutí hmyzem nepočítám).

Prý, že horší to být nemůže... proto jsem byla nonstop "paní doktorka" a hlídala pacientovi horečky a krmila stříkačkou.

A proto si dovolím na závěr krátký příběh:

      Je velmi krutá zima a malý ptáček, který vypadl z hnízda, umrzne. Jde okolo kráva a chce se ji na velkou, tak se na ptáčka vysere. Ptáčka to teplé hovno rozmrazí. Protože je mu teploučko a dobře tak si začne zpívat. Jde okolo kočka, uslyší ho, odhrne hovno a ptáčka sežere.

A z toho plynou 3 ponaučení:

1) Ne každý, kdo se na tebe vysere, je tvůj nepřítel.
2) Ne každý, kdo tě vyhrabe ze sraček, je tvůj přítel.
3) A když je ti teplo a dobře, tak radši drž hubu!

Takže radši buďme rádi, za to jak nám je, protož VŽDY může být hůř ;) Zatím se mějte famfárově a držte nám s Kofáčem palce, ať je už jen líp :)